Spartakus: Krev a písek (1 série)

Seriály s historickou tematikou se v posledních letech nesnaží o naprosto přesnou rekonstrukci událostí z dějin, ale logicky se zaměřují na požadavky moderního diváka. V Tudorovcích či Římě je samozřejmě velké množství vyobrazení tehdejší politické a společenské situace, ale taková podívaná, skládající se z diskuze mezi panovníkem a jejich rádci, by uspokojila nanejvýš historiky a zaryté nadšence. Proto na scénu přichází kontroverznější pojetí tehdejší morálky, která se po staletí příliš nezměnila: v novověku i ve středověku, lidé pořád lžou, intrikují, kradou, vraždí... touží po dominanci a utiskování slabších, úspěch znamená vše, chyby se nepromíjejí. Chtíč pohání celou společnost kupředu...

Seriál věnující se Spartakovým osudům jde na rozdíl od svých předchůdců do naprostých extrémů a sází na šokující barvitou senzaci, plnou naturalistického násilí a sexuálních orgií, zabalenou do zkaženého, zkorumpovaného prostředí kypícího okolo gladiátorského byznysu. Ne nadarmo má seriál rating 18+, který si může díky svému kabelovému vysílání s klidem dovolit.

První díly se jeví jako bezkurpulentní vykrádačka filmu 300: Bitva u Thermopyl, a to jak svou specifickou stylizací (krev jakožto estetický prostředek je využit na 100 %) tak i stylem vyprávění. Cílová skupina se zdá být taktéž jasná: divák toužící po bezmyšlenkovité, nesmyslné akci plné brutálního násilí a sexu, okořeněnou vulgární mluvou toho nejtěžšího kalibru. Jenže... asi tak od třetí epizody najali schopné scénáristy (nebo jednoduše už nebylo třeba oslňovat vizuálně, a tak si postavy mohly dovolit začít myslet) a započne razantní změna – z prvoplánové řežby na život a na smrt (která sice přetrvává, ale extravagance se naštěstí trochu umírní) se začne klubat psychologické drama s šokujícími dějovými zvraty, které vás chtě nechtě naplno pohltí. Atmosféra zhoustne do tíživé depresivní fresky, která se s divákem nemazlí a dopřává mu syrovou podívanou o jednom Thrákovi, který se stal gladiátorem proti své vůli...

Největší zásluhu na zkvalitnění děje mají především hlavní postavy a jejich představitelé: od Spartaka (Andy Whitfield), který kromě svalů má i mozek (a na tehdejší poměry i poměrně ušlechtilé srdce), přes jeho vypočítavého majitele Batiatuse (John Hannah) a jeho intrikující manželku Lucretiu (Lucy Lawless) až po římského generála Glabera v podání charismatického Craiga Parkera (Lord of the rings, Legend of the seeker), který má vedle sebe ještě prohnanější manželku Ilythiu.. Uvěřitelnost postav je téměř zaručena – i když jsem věděla, že v seriálu hraje Lucy „Xena“ Lawless, trvalo mi přinejmenším pět dílů, než jsem si doopravdy uvědomila, že tam skutečně hraje – po výstřední Xeně tu nejsou ani památky, místo ní tu je dokonalá zákeřná mrcha, která svou postavou naprosto žije.

Seriál se podobá i jinému známému velkofilmu – Gladiátorovi, tentokrát jde o podobnost zcela nevyhnutelnou, jelikož právě tento film je volně inspirován životním příběhem Spartaka, takže seriál je v tomhle ohledu nevinně. Na začátku každého příběhu je svobodný muž, který je podroben, zlomen na duši i na těle, jen aby se nakonec vzepřel svému osudu a poháněn touhou po pomstě změnil historii. Za každými velkými činy muže stojí žena v pozadí, jak se říká, a ani zde tomu není jinak – k motivaci stačí tak drobná věc jako je opravdová láska k ženě, kterou mu násilím vezmou z náručí a pro jejíž záchranu je muž ochoten udělat i nemožné. Cesta za svobodu a vykoupením je ale potřísněna nekonečným přívalem krve.

Ano, ať se to může zdát sebevíc nemožné, seriál Spartacus: Blood and sand je ve skutečnosti historická romance, která má místo růží ustláno na tvrdé písečné zemi potřísněné potem a krví. Stejně tak jako desítky dalších postav, které se musejí potýkat s každodenním přežitím ve světě bohatých a mocných, pro něž jsou gladiátoři jen hračkami sloužící k uspokojení těch nejtemnějších tužeb a přání. Všichni hledají jen světlý bod v ponuré a neradostné budoucnosti, která je pro všechny otroky stejná: smrt v aréně - a záleží už jen na nich, jak z tohoto světa odejdou: buď jako největší hrdinové, co si dokázali získat přízeň arény, nebo jako prašivá zvířata jdoucí na krvavou porážku před zraky tisíců zkažených diváků.

Seriál to rozhodně není pro slabé povahy, kterým se jen už z představy na krev dělá mdlo před očima. Rozhodně to ani není seriál vhodný pro mladistvé, svou přístupnost nemá jen tak ze srandy, ale z logického důvodu: některé scény by nemusel unést kde kdo. Ale to také neznamená, že je určen výhradně pro muže, co jsou na podobné podívané zvyklí - naopak je lákavý i pro ženy, které se rády podívají na polonahé (a většinou i zcela nahé) vypracované kulturisty, kteří mají čirou náhodou i vzdělání v oboru herectví. Navíc je tu několik romantických dějových linií, které vyplňují místo mezi jednotlivými zápasy - a násilné scény jde přeskočit vždycky, že...